Dítěti od severního pólu (jak sám sebe pojmenoval v letošní skladbě – a tedy sakra hitovce – King of Spain) však celkem záhy přišlo, že si radši hraje sám, jen s kytarou a ležérně vyčesanými vlasy. Jeho sólový projekt The Tallest Man on Earth navazuje na tradici švédských bardů (z těch novějších písničkář z reklamy na plazmovou televizi José González nebo fanfarónský trubadůr Jens Lekman), hudebně se chytá očekávatelného (Dylan, Dylan, Dylan plus ti ostatní, které má vyjmenované na bočním panelu svého myspace).
O svých vlivech se nicméně baví celkem nerad, říká, že reflektuje hlavně to, co ho zaujme – jeden ať si v tom hledá podle libosti a analyzování příčin jeho textových výmyslů si má každý takříkajíc strčit za klobouk. No a ono proč taky ne, když se v nich až na kosti svého nějakých 155 centimetrů velkého těla obnažuje jedna z nejzajímavějších postav nejen skandinávské scény.
S názvem prvního EP si moc hlavu nepáral – a asi ho v tu dobu nejvíce zajímal déšť, který se jako klikatá čára proplétá plochou všech pěti skladeb. Oproti Montezumas naskočil do poněkud klidnější (někdo by řekl až meditativní) nálady, podobně jako jeho (v té době ještě neznámý) americký bratranec Justin Vernon aka Bon Iver hraje hodně na city svým hlasem coby zbraní více než nebezpečnou.
Debut pojmenoval Shallow Grave a vybavil 10 skladbami – jak tvrdí apačka, album obsahuje tenhle a tenhle a tenhle hit, a pak ještě sedm dalších. Hodně koncertuje v Americe, výsledkem je, že ho většina evropského tisku trochu minula. Možná pro ně byl až příliš country, příliš klasický – neúmyslně a symbolicky to glosuje slovy hell I won’t be found. Na scéně se s ním ale chtějí kamarádit názorově a zvukově spříznění interpreti – turné jede s Bon Iver, pomalu se dostává i do uživatelských iPodů, tj. frčí jako málokdo.
Letos je zpátky s deskou The Wild Hunt – zvukově se posunul maximálně o nějakých půl metru, honí se na ní za stejnými tématy. Ve skladbě King of Spain pak jako by definoval celou svou dosavadní tvorbu na ploše dvou řádků, když říká because you named me as your lover/ well I thought I could be anything (stín Bon Ivera a jeho dva roky starého alba z nejskvostnějších For Emma, Forever Ago ho očividně provází na každém kroku, v každém songu). Kristian Mattson patří alespoň hudebně mezi ty největší švédské projekty, malou katastrofou pak je jeho našlapaný program, ve kterém se mezi koncerty v Belgii, Německu a Švýcarsku těžko hledá volný den. Stálo by to za to.